Fetišista amatér

Někdy před rokem se mi změnil život. Pořídila jsem si Kindle. Konec přeplněným kabelkám, konec běhání po městě, konec vyhlížení pošťáků a nadávání na celníky. Začátek záhadného vyprazdňování účtu. Překážky v podobě přeplněné knihovny a vidiny namožených zad při dalším přesunu se zázračně rozplynuly, stačí kliknout a je hotovo.

Během loňského roku jsem koupila pouhých pět (papírových) knih – dva dárky, jednu kuchařku a dvě, co jsem chtěla mít doma (abych pak obratem dokupovala elektronickou verzi, protože kdo má tu bichli tahat).

Nic mi nechybělo. Až jednou… Až jsem dostala knihu. Jedu takhle ve vlaku s člověkem, co knihy sice moc nečte, ale zrovna má nějaké v batohu. „Nechceš něco na čtení?“ Chci, jak jinak. Čtu, občas mrknu na svého spolucestujícího, usměju se, za okny se ve tmě míhá krajina. Na předposlední stanici se loučíme. „To si můžeš nechat.“

Střih. Líné sobotní ráno. Vyhřátá postel. Nechce se mi čelit studené realitě, tak jen opatrně vystrčím ruku, popadnu darovanou knihu a zalezu s ní pod deku.

Jak jsem mohla zapomenout! Mmmmm! Tiskařská čerň! Srdce chemikovo plesá blahem, zatímco se snažím vysát ze stránek všechna písmenka.

Každá papírová kniha má svou vůni. Jinak voní lesklé barevné katalogy na křídovém papíře, jinak skripta s návody na praktika, tisíckrát politá všemožnými roztoky. Žloutnoucí listy starých knih voní zvláštní, nasládle vanilkovou, směsí lepenky a dubových polic, v nichž po léta ležely.

Ale čerstvá tiskařská čerň! Té se nic na světě nevyrovná.

Bůh má smysl pro humor

….a chudák Buňa z toho má krizi víry.

Měla bych si tu zavést speciální církevní kategorii, některé historky od bratrů evangelikálů jsou obzvlášť vypečené…

„Já nevím, jestli to má smysl,“ povzdechne si Buňa, „Bůh mě prostě nemá rád.“
„Jsem si tuhle večer řekl, že už jsem vlastně dlouho za nic neděkoval a že bych měl, že jo, tak jsem Bohu děkoval, že nenasněžilo a že to vlastně že jo nemusím v práci uklízet. No a von přes noc napad sníh, že jo. Jak si to mám vlastně vysvětlit, von jako čekal, až mu poděkuju, že jo, aby seslal sníh, že jo. Jak si pak mám jako myslet, že mě má rád?“

Kdybych věřila, že to takhle funguje, má u mě Stvořitel malé ne zcela bezvýznamné plus. Já jsem totiž taky taková škodolibá mrcha a báječně bychom si rozuměli

Uááá

Mám doma rozepsaný post o tom, jak jsem strašně šťastná a jak mám všechny, i když jsou to chaotici, magoři a flákači, ráda. Synchronizace mi ale pořád ještě trochu hapruje, takže se onen pozitivně laděný post nenachází ani v Evernote, ani v GoogleDocs, ale jen a pouze v krabičce, co se mi válí doma vedle postele.

A když nemůžu být pozitivní, tak budu co? Budu nakrklá!

Proč budu nakrklá? Protože jsem co? Blbá!

Když už jsem neodešla z našeho skvělého a úžasného týmu, kde mě loni všechno strašlivě štvalo, nikdy, ale opravdu nikdy, jsem se neměla dávat do dvojice s Hermionou.

Hermiona je nadšená. Hermiona je superžena. Hermiona studuje dva ročníky najednou, pendluje mezi třemi městy, má brigádu v reklamce, přicmrdává v 10 neziskovkách a na 50 festivalech. Hermiona dělá milion věcí, ale žádnou z nich pořádně. Hermiona je skoro tak hrozná jako já.

Já husa bláhová jsem jí nechala půlku seznamu k obvolání a zkontrolování (přece to nebudu dělat všechno sama), dvakrát jí to napsala a teď jen koukám. Poslední úpravu dokumentu jsem dělala 13.1. já.

Co budu dělat zítra? Pokud budu v kanclu sama, tak asi ten zbytek…

Zlatí chaotici, zlatí flákači! Zlatý ajťák s převráceným režimem a logikou šíleného vědce!

Zaměstnavatel roku

„Naše firma je k rodinám vstřícná,“ povídá ředitel nejmenované společnosti. „Má to ale nevýhodu, že máme permanentně nejmíň tři ženský na mateřské. Třeba nedávno k nám nastoupila paní, která nemohla dlouho otěhotnět, stres v bývalé práci a tak… No a už je taky na mateřské.“

„Takže až některá nebude moct otěhotnět, máme ji poslat za tebou?“

„To jsem zrovna říct nechtěl…“

Jak jsme si dělali IQ test

Dvě skupiny slov a jedno osamocené nezařazené slovo. Patří k těm prvním nebo spíš k těm druhým?

„Já ti nevím“, povídá pan J., „ten první příklad s číslama dělitelnýma třemi, byl mnohem jednodušší.“
„Já myslím, že do druhý.“
„Já bych řekl, že do první, všechna slova v druhé skupině začínaj od P a tohle ne.“
„Jenže v první jsou všechna mužského rodu a v druhé ženského. A tohle je přece taky ženská.“
„To se mi líbí! To by mě nenapadlo.“

A pak jsme se podívali do řešení a připadali si jako blbci oba. Počítat písmenka ve slabikách by nenapadlo ani jednoho.

Nová krev

Pomalu se dostávám do věku, kdy se pozorování studentů a nových spolupracovníků vůbec mění v cosi ne nepodobné návštěvě ZOO či psychologické laboratoře.

Když přišla Pejskařka, dala si nohy na stůl, pustila rádio a rozbalila čokoládu. Pak vytáhla sešit s precizními zápisky. Když přišel Koloušek, zapomínal zavírat okna, zhasínat a vyplňovat cesťáky (za půl roku se zatím nic nezměnilo) a všechny hned druhý den ohromil geniálním vzorcem. Koloušek se občas přijde hyperkorektně zeptat, jestli může k přístroji, ale jinak ani o jednom z nich člověk neví. Oba dva kolem sebe šíří mírný chaos, ale to nevadí, to Zlodušín taky. Navíc stačí jednou do roka někomu vyhodit nepopsaný vzorek povalující se na společném stole (výcvik ze školy) a hned je pořádek.

Dračice všem vynadala a natřela stěnu na rudo. Stavař si navrhl nábytek do místnosti a objednal pět pytlů polystyrenových kuliček na sedací vaky.

Poslední přírůstek do sbírky zajímavých povah je Entusiastka (zkráceně Entka, i když jako strom rozhodně nevypadá). První starost nového zaměstnance je obvykle rozchodit si internet. Entku počítač nechal chladnou a rozběhla se měřit. Druhý den je počítač stále opuštěný a Entka stále měří. Třetí den už Entka neměří, protože nemá co. Čtvrtý den začínám chápat Sexbombiny nářky nad studenty. Tady naštěstí nemáme roztoky, co by se daly znečistit, a rozebraný držák vzorku po chvíli hrubého násilí opět smontuju. Pátý den začínám litovat své ex-školitele a ex-šéfy, protože se mi začíná vybavovat, jak jsem za nimi radostně běhala s každým novým výsledkem. Šestý den se Entka ptá, jak dlouho může zůstat večer v práci, aby toho stihla naměřit co nejvíc. Až do rána, Entko, klidně až do rána. Sedmý den propadá Entka výčitkám svědomí, protože se jí podařilo změřit kuchyňskou sůl (ať žije prof. El-Balík).

Současně mě stihne přesvědčovat, že to vidím moc černě a že to co děláme, je skvělá, úžasná a hrozně zajímavá technika. (Což sice je, ale taky je to blbá servisní laboratoř s blízkovýchodními „zákazníky“ a rozumného projektu se tu Entko asi nikdy nedočkáš. Fakt to s tebou myslím dobře, když tě i přes Zlodušínovy hrozby mučednickou smrtí posílám jinam.)

Přemýšlím, kdy jsem byla naposled takhle zažraná do práce. A kdy a jak se ze mě stal cynik.

Černošedý leden

Leden je doba temna. Tma, černo a chuť kopat kolem sebe. Kopat do svých nejcitlivějších míst, které se shodou okolností nacházejí na jiných lidech.

Říct Záškodníkovi, že pravidelná úterní káva o šesté, co organizuje, je příšerná ztráta času, a že mě tam už neuvidí. Říct Evě, že jí ten milej úsměv nevěřím. Říct B., že ta jeho řečnická cvičení jsou pěkně trapná a že fakt nemám chuť poslouchat něčí exhibici. Poslat šéfa do háje. Říct tomu, co na mně záleží, ať mi dá konečně pokoj.

Všechny zmlátit a pak se zhroutit někde v koutku a pokud možno se zastřelit. Naštěstí není čím.

Vím, že to není ztráta času. I kdyby byla, času na ztrácení mám teď spoustu. Nepošlu šéfa do háje, radši si vezmu pár dní volna. Neřeknu B. žádnou ohavnost o řečnických cvičeních, protože vím, že my introvertní hnidopiši to máme těžké. Zvlášť když se k tomu přidá smysl pro zodpovědnost, kterým naštěstí netrpím. Chodit se hádat bez připraveného třístránkového proslovu v ruce chce holt hodně sebezapření.

Poprosím o odpuštění, aspoň v duchu.

Nikoho nezmlátím a pak se zhroutím někde v koutku a nezastřelím se.

Už aby bylo jaro.

A bylo ticho

Milý deníčku, milé děti, v neděli jsem byla v kostele. Tedy ve shromáždění. Nebo jak se tomu v těhle malých církvích vlastně říká. Neptejte se mě, jak jsem se jako (staro)katolík-sympatizant dostala mezi bandu evangelikálů, já tomu taky úplně nerozumím. Zkrátka – byla jsem v kostele.

Kazatel se ptal dětí, s čím jim Ježíš v uplynulém týdnu pomohl.
„Při písemce,“ přihlásil se Davídek.
„A jak ještě?“
„V počtech!“

Pak se kazatel zeptal na stejnou otázku dospělých. Čekala jsem, že se zvedne les rukou a jeden přes druhého začne vykřikovat:
„Neujel mi vlak, i když autobus uvízl v zácpě!“
„Modlila jsem se, a tak jsem nenabourala, a dokonce jsem našla místo k parkování.“
„Sestřička u doktora na mě byla hodná.“

V místnosti seděli ti samí lidé, co mi ještě před pár týdny hustili do hlavy, že se mám na Boha obracet s každou pičoptákovinou, a věty výše jsou jedny z příkladů, kterými dokládali sílu modlitby.

Milý deníčku, milé děti, spletla jsem se. V modlitebně zavládlo hrobové ticho. Nic. Ani slovo. Kdyby se nepřihlásil Adámek s tím, že Bůh pomohl mamince, aby ji už nebolela noha, tak tam snad mlčíme dodnes.

Poučení? To nemám…

Bilancujeme a balancujeme

Silvestr. Pravý čas na předsevzetí nebo aspoň na bilanční příspěvek. Vymetení pavučin ze skříně roku 2011 a vyházení nepotřebného šatstva.

První polovinu roku si nepamatuju. Tedy, ne že bych si nic nepamatovala, ale mám pocit, že je to všechno moc daleko, mohlo se to stát letos nebo klidně před třemi lety.

Pamatuju si schůzky v kanceláři nejmenované firmy na Malé Straně. Ta firma už sídlí jinde a V. už tam taky nedělá. Pamatuju si, jak mezi nás poprvé přišla aktivistka Hermiona. Pamatuju si na dlouhou noc s návrhem FB stránky a ještě delší noc s uklidňováním rozčilených diskutujících na zdi téže stránky. Rozumně znějící argumenty se hledají blbě, zvlášť když těm rozzlobeným mladým ženám dáváte za pravdu. Zvlášť když obě znáte z blogu.

Pamatuju si na workshop s Trpaslíkem. Pamatuju si taneční workshop s Niki. Pamatuju si, jak jsem v etnohadrech míchala v kavárně kaši. Pamatuju si běhání po úřadech.

Shanghai. Tu si taky pamatuju.

Londýn! Zapomněla jsem na Londýn!

Začala jsem dělat pro nejmenovaný časopis. Dobře se to vyjímá v životopise a sraz časopiseckých otroků byl taky veskrze příjemná záležitost. Práce samotná – střídavě oblačno. Zkusím navrhnout na vedení, že by v okamžiku přiklepnutí článku měli vyslat kurýra s flaškou vína, protože některé elaboráty se za střízliva číst nedají.

Blíží se druhá polovina roku.

Nechala jsem se uvrtat Jako správný aktivní blb jsem se nacpala do tanečního projektu a pak se za to při každém tréninku proklínala. Na druhou stranu, vystoupení jsem si užila a myslím, že výsledek byl vcelku povedený.

Byla jsem v Brně a opět jsem znesvětila sárí. Kdyby to sáriholičky viděly, doživotně mě vyloučí ze své sáríholické komunity …a mně to bude fuk. Kouřila jsem doutník na terase dětského klubu. Tfuj.

Byla jsem v Turnově, kde mi zmizelo několik hodin života. Zbylé měsíce nesou jméno Záškodník.

Španělsko se Záškodníkem, úterní večery se Záškodníkem, v práci se Záškodníkem, Záškodníkovy narozeniny, víkend se Záškodníkem. Ne, žádná Sodoma-Gomora se nekoná, skoro vždycky jsou u toho lidi. Občas i jeho žena. Je to takový kamarád homosexuál, co sice není homosexuál, ale dá se s ním tancovat, řešit kabelky a účesy, chodit po lesích i obchodech a rozebírat otázky života a smrti. Dokonce se s ním dá i mlčet.

Pamatuju si večery v Madridských hospodách a barech, pamatuju si, jak nás Cyklista zatáhl někam pod most, a pamatuju si na vyprovázení k hotelu. Pamatuju si cesty domů ze Žižkova a pravidelné večerní depky. Jsem za ně vděčná, protože mi pomohly ujasnit si spoustu věcí. Ano, chci vstoupit do tohohle experimentu.

Ústí nad Labem. Brno a další workshop s Niki.

Kestřany. Zámecký pán i paní. Pyroman. Večery s neřízenou střelou. Vlastně ani nelituju, ale víckrát ne. Ranní kocovina a podivné tíživé ticho mi za to nestojí. Fakt ne. Nechci tam přestat jezdit, to místo má něco do sebe (a Pyroman taky), ale příště omezím styky s panem Veltlínem a Prší už asi taky hrát nebudu

Nový školní rok a nový píár team. Nové školení. Víkend s papírováním a jeden hysterický záchvat smíchu, když se mě Tomáš zeptá na totéž, co pár týdnu předtím Záškodník.

Twitter místo novin a zpravodajství. Všechno co jsem potřeboval i nepotřeboval vědet, jsem se dozvěděl na Twitteru. Občas to vyústilo v šílenou chuť dát si panáka v pět ráno, ale což…

Nějaká ta internetová dramata. Život je naštěstí opravdu někde jinde.

Žižkov. Paní v květovaných šatech. Držkatá Slovenka.

Advent. Práce tu je, ale jiná, než jsem doufala. Pád na dno. Mám plán B (B jako Bulharsko, nebo taky A jako Ázerbajdžán), ale nejsem si jistá, jestli to zvládnu, jestli to vůbec chci, a co vlastně budu dělat, až se vrátím. Navíc je to zatím hrozně daleko.

Nevzdávám se, ale nevím, jestli mi to k něčemu bude. Šťastný nový rok.

Rodinné stříbro

Zažil to snad každý. Slavnostní oběd, při kterém se sejde celá rodina. Dědeček vypráví svou oblíbenou historku z války, kterou už všichni slyšeli tisíckrát, otec má své obvyklé rádoby vtipné průpovídky, při nichž pubertální dcera protáčí oči v sloup, strejda Pepa se hádá s tetou Blankou, na stole jsou pořád ty stejné vyšívané ubrusy po prababičce a bláznivá teta Eva běhá po bytě s vonnými tyčinkami.

Pořád ty stejné ubrusy, zase polívka s kapáním, zase ty trapné průpovídky, zase ty stejné odpovědi, zase bláznivá Eva. Dědo, už konečně mlč.

Pak vás  jednoho krásného dne pozvou na oběd do jiné rodiny. Ubrusy tu nejsou vyšíváné, ale s krajkou, polévka není s kapáním, ale s nudličkami. Příjemná změna. Voní to tu jinak, protože nemají žádnou tetu Evu, která by zamořila prostor dusivým dýmem, jednu takovou tu měli, ale ta s tím před pěti lety přestala a dala se na zpěv. Dědeček se zálibou ve starých příbězích je tu taky, jen ty příběhy jsou jiné. Strejda Mirek se celou dobu vrtí na židli a jeho žena si z něj dělá legraci. Místo Pepy s Blankou je tu nevinně vyhlížející babička v kloboučku s mašlí, co má sklon všechny organizovat. Nikdo tu neříká „gesundheit“, když někdo kýchne, a už vůbec nikdo mu na to neodpovídá „thank you“.

Najednou si uvědomíte, že vám chybí ten Evin smrad. Že vám chybí průpovídky, které jste tak bytostně nesnášeli. Že čekáte, až někdo řekne „gesundheit“, a ono to ne a ne přijít. Potichu říkáte naučené „thank you“ a soused u stolu se na vás divně podívá. Najednou nechápete, jak můžou jíst kuře s bramborama, protože u vás se přece vždycky jedlo s rýží.

Tady přece nejsem doma! Mám ráda Mirka i jeho ženu, mám ráda historky vašeho dědečka, nevadí mi dokonce ani vaše babička generálka. Potřebuju ale vědět, že po A přijde B. Potřebuju své rituály, jejichž smysl chápou jen členové rodiny. Vědět, že bych mohla vypnout mozek a mechanicky odpovídat, ale taky vědět, že když mozek nevypnu a poslechnu si potisící prvé dědečkovu historku, budu to já a budu se cítit doma.

Opravdu si cením toho, že jste mě k sobě pozvali, a ještě víc si cením vřelého uvítání. S některými z vás (zdravím ukecanou Mirkovou) si moc ráda zajdu na kafe. Nic proti vám nemám, jen začínám mít pocit, že bych se měla vrátit tam, odkud jsem přišla. Že bych se měla vrátit domů.